Momentální stav jedný smolařky

11. července 2016 v 18:14 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Tak a je to tu.. už mě to přepadlo. Přepadla mě nálada se ze všeho vypsat.

Už mě nebaví ten život, kterej vedu doma a opravdu se těším, až z toho vypadnu pryč. Mám zase takovej vztek, že bych něco rozbila, ale musím to v sobě jenom dusit a držet hubu a krok. Moje sestra je hodně složitá osoba. Její povaha se dá přirovnat jako k rozzuřenýmu býkovi. Já jsem oproti ní úplně jiná. Taky mám vztek, ale já se ho snažím potlačovat a občas mi fakt zahejbe vnitřnostma, že bych nejradši udělala já nevím co. Je jí 27 a podle mě trpí něčím, co nevím jak nazvat. Nikdy nemá všeho dost! Obzvláště zvířat. Je posedlá touhou mít všeho milion. Milion psů (5 psů jen díky ní), milion papoušků..měli jsme milion domácích ježků, milion činčil, milion křečků, milion myší, milion všeho na co si člověk snad vzpomene. Bydlíme v bytě podotýkám. Nevím jaké to je spát ráno v tichosti. Už asi dva roky pravidelně spím ráno se špuntama v uších, protože ptáci jsou nasraný na chodbě hned u mého pokoje (sestra samozřejmě je nemůže mít v pokoji, protože by se nevyspinkala). Nemá přitele. Měla ho, ale podle ní není nikdo dobrej a každej je podle ní debil a tak. Štve mě, jak jsme úplně odlišné. Jakobychom ani nebyly sestry. Já jsem citlivá. Hodně citlivá. Snažím se, aby měla všechno na co si vzpomene.. Moje mamka je momentálně po operaci kolene, takže nemůže nic moc dělat a vše je na mě. Nemohla jsem jít na brigádu, nemůžu nic. Jsem tu jak ve vězení. To víte.. Psi jsou rozmachtaný a musí chodit každý tři - čtyři hodiny ven (ne jak u normálních lidí) + máme štěně a to potřebuje častěji. Takže můj den momentálně vypadá takhle: Ráno vstanu, venčim psy, uvařim, uklidim oběd, venčim psy, jdu se projít, venčim psy. Přijde mi, že nedělám nic jiného.

Moje ségra chodí do práce. Trpí celiakií (nesnese lepek). Takže doma musíme vařit téměř bez lepku, protože ona to nemůže. To ji nikdo nevyčítá, protože za to nemůže. Nicméně, má sestra je hrozně nevděčný člověk, hodně agresivní člověk. Podle mě by měla navštívit lékaře, protože tohle je opravdu hodně psychickej problém. Nejednou mě tak zmlátila, že jsem měla podlitiny jak v obličeji, tak po celém těle - a kvůli čemu? Nešel internet. A když nejde internet, tak automaticky letí za mnou CO JSEM S TIM PROVEDLA. Jako kdybych za to mohla. Tehdy - je to asi tři roky zpátky mě tak zmlátila, že jsem se do ní pustila i já a týden jsem nechodila do školy, protože jsem prostě se styděla za to, že mi provedla to co mi provedla. Pamatuji si jen to, jak mi přistála pěstí do obličeje, ale v tu chvíli mě to vůbec nebolelo. Nicméně..

To není to o čem jsem se rozhodla psát. Mohla bych pokračovat třeba tři hodiny, protože je toho opravdu hodně. Napíšu co se zase stalo dneska. Před chvílí jsem věšela prádlo a ona šla domů a hned z venku mě buzerovala, ať jí hlavně nepopadá prádlo dolů na zem. Žádný pozdrav, prostě nic. To neexistuje a když jsem ji už několikrát řekla, proč jako neumí pozdravit tak mi řekla proč by to jako dělala, když mě vidí každý den. No.. přišla domů a hned se ptala: V kolik si venčila psy..řekla jsem, že v půl 4. Začala se rozčilovat, že s nima musí jít a proč jsem s nima ještě nedošla. Neodpověděla jsem na to. Nemám sílu na to, jak je zaslepená svojí píchou a nevidí to, co dělají doma ostatní. Vidí jen to, co dělá ona sama. Pak to pokračovalo co je k jídlu. To co bylo v neděli - v lednici se to přece nezkazí. Následovala hromada výčitek, zda jsem nemohla něco uvařit, že celej den stejně dělám hovno.. atd. Když se ji člověk zeptá co chce tak řekne, že ji to je jedno. A pak stejně pindá, že to je špatně. Já už na to fakt nemám. Ještě se stihla pohádat i s mámou. Já už na to fakt nemám. Nebaví mě ty její nálady. Rasuje mi nervy, rasuje nervy všem okolo. Nehledě na to, že když přijede návštěva - hlavně její kamarádi či kamarádky, tak ze mě dokáže udělat totálního debila a shazuje mě nejvíc jak může. Asi si myslí, že to je frajerka. Ale frajerství není v tomhle. Každej postupem času od ní dá ruce pryč, protože je zlá. Nevím, jak se chová před svýma kámoškama, ale doma je to celkem teror. Je věčně nasraná.

Já už prostě nemůžu. Nemůžu tady v tomhle dál žít. Nevím, proč mě nemá ráda. Nemá mě rád ani můj brácha. O tom bych mohla vyprávět. S bráchou nemluvim od 5. května. Protože má podobnou povahu jako má sestra - pro ostatní cokoliv, pro rodinu velký hovno. Je to asi tim, že já mám jiného otce. Bože můj. Táta..to je další kapitola. Moje rodina fakt když to řeknu, stojí za hovno. Nemůžu se pořádně na nikoho spolehnout. :( nerada to říkám, ale je to tak. Sourozenci mě nesnáší. Nevim proč. Nikomu nic nedělám. Většinou se snažím se jim i vyhejbat, protože nestojím o žádný zasraný hádky. Trávím čas sama. Moje máma to má s náma hodně těžký. Je mi jí líto a moc ji lituju až tu zůstane sama. Až se odstěhuju. Já nevím co si ségra myslí. Je mi z toho všeho na nic. Často brečím, když vidím jak se mají sourozenci rádi.. jak se baví a radují se. Pořádají se rodinné oslavy. My - ne. Všichni nás znaj jen jako blázny co neví kdy přestat s pořizováním psů. Já už na to fakt nemám.

V pátek odjíždím na dovolenou. Hrozně se těším až odsud vypadnu a nebudu na to myslet. Jenže 10 dní uteče jako voda a já se zase vrátím do svého nudného dne. Máma se pak diví, že jsem vzteklá, když po mě něco chce. Není to kvůli tomu, že to nechci dělat. Je to kvůli tomu, že potlačuji všechen svůj vztek, smutek a všechno v sobě a pak bouchnu. Pak se rozbrečim a uteču, protože nevím jak se ovládat. Tohle všechno jsem si vždy zapisovala na papír. Nikdy nikdo neví, co se může stát a proto kdybych náhodou umřela ..nebo něco, tak aby věděli, jak jsem se cítila. Co jsem prožívala. Aby si uvědomili, jak se ke mě všichni chovali. NEJSEM OTROK!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 lajdu lajdu | 11. července 2016 v 19:09 | Reagovat

Eliško, nečetla jsem zatím žádné Tvé předchozí příspěvky, takže reaguji jen na to, co jsem si přečetla teď. (doženu to později ju?:). Chci Ti jen říct, že Tě chápu a že rodinu si bohužel nevybíráme. Já jsem prošla nelehkým dětstvím, ne se sourozenci, ale s rodiči. Se sestrami mám skvělý vztah, ale s rodiči téměř žádný. Dokážu pochopit i to, co prožíváš a jak je hrozné, když víš, že z toho není úniku. Ale jednou bude a třeba to není tak vzdálená budoucnost. Mysli na to, že až se odpoutáš od rodiny, zařídíš si život po svém, tak, jak ty sama chceš! Nestojí Ti to za to, počkat si na to? :) Když už jsi to zvládla do teď? :)

2 Eliška Eliška | Web | 11. července 2016 v 19:16 | Reagovat

[1]: Děkuji ti za reakci, potěšilo mě, že si někdo dal tu práci si to přečíst. Já už doma budu jen rok. Předpokládám, že dodělám vejšku a půjdu pryč do Prahy, daleko odsud. Ale zároveň se bojim toho, co to tu doma bude. S rodiči to znám - hlavně s tátou. Nikdy pro mě nic neudělal a všichni, hlavně cizí pro něj byli vždy přednější. Já vím, že jsem v hloubi duše silnej člověk a zvládnu to :D

3 lajdu lajdu | 11. července 2016 v 20:06 | Reagovat

[2]: Ber to jako zkušenost do života. Je těžké se s tím smířit, ale je to Tvůj život a až se odstěhuješ, bude jen na Tobě, jak v těch vztazích budeš chtít dál pokračovat. Máš rok. Zvládneš to, věř mi. ;)

4 Martin Martin | 13. července 2016 v 14:35 | Reagovat

Ahoj, nahodou sem se dostal na tvuj blog a precet zatim jen tenhle prispevek jako kolegyne lajdu. Ze zacatku mi to prislo vtipny, ta predstava sourezeneckych hadek a tak...ale ono to ve vysledku je docela smutny. Drzim palce at se to minimalne za ten rok zlepsi a bud silna ;) a jdu cist zbytek!

5 bonneris bonneris | Web | 16. července 2016 v 12:18 | Reagovat

Taky mám ségry a taky jsme spolu bojovaly, když jsme spolu ještě bydlely. Nejdřív jsem si myslela, že je to kvůli rozdílnosti povah, ale faktem bylo, že jsme všechny stejné - paličaté, neústupné a všechno musí být podle nás. Teď když žijeme odděleně, máme spolu perfektní vztah. Možná že to jednou takhle bude i u tebe, i když teď to třeba takhle nevidíš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama