Od stresu k relaxu

13. července 2016 v 21:13 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Víte jak začal můj dnešní den? V 5:48 mi přišla od mamky SMS, ať zajdu se psama, protože nechce sestru budit! Tak radši vzbudí mě.. mě to neskutečně vytočilo a bouchla jsem. Jo už tak po ránu. Byla jsem vytočená celý dopoledne. Možná taky pěkně nervózní, protože si měl přivézt brácha ukázat svou asi o 12 let starší krasotinku (brácha včera oslavil 30 let).

Když přijeli, vystoupila hubená bloncka. Celkem pěkná na svůj věk. Jenže já nesnášim když někdo hned musí držet cigáro u huby a vypálit minimálně dvě za sebou. Nesnášim! Od doby, co jsem naposledy mluvila s bráchou utekly dva měsíce, jeden týden a jeden den..Neměly jsme si moc co říct, ale snažili jsme se tvářit, že je všechno v pohodě. Není. Nezapomenu na to, co mi provedl. Naše smečka z toho měla totální záchvaty štěkání.. uklidňovala jsem se několik minut z toho se jeden pochcal.

Jediný positivum toho všeho bylo to, že brácha přivezl i mojí neteř. Proto jsem se rozhodla, že mou pozornost si zaslouží především malá a já jsem kašlala na všechno a na všechny a užívala jsem si 2 hodiny s ní. Jo, jen dvě hodiny..bohužel. Já zbožňuju děti. Ale jen ty, kteří patří do mé rodiny. Naopak nesnáším uječený a nevychovaný parchanty v autobuse, který mi neustále vzteky kopou do sedačky a maminka se jen blbě směje a povídá si s kamarádkou po telefonu.

Po tom, co odjeli, jsem se rozhodla dát si jógu. Neskutečně mě to uklidňuje. Uklidňuje mě to, že se v té situaci soustředím jenom na dýchání. Ráda bych si zase zašla zaběhat, ale vzhledem k mému úrazu, který jsem měla měsíc zpátky ještě pořádně ani nemůžu sedět, natož běhat. I některý jógový pozice mi dělaly problém :D. Ale to tu nebudu rozebírat. Takže dneska jsem se kromě rána snažila držet celkem v klidu. K tomu mi ještě pomohla nějaká hra co jsem si stáhla do telefonu. Jmenuje se to Piano Tiles 2. Jde tam o to vychytat všechny černý kostičky a hraje hudba piana. Jelikož zbožňuju jakoukoliv hudbu, která vzniká prostřednictvím tohodle úžasnýho nástroje, tak mě to fakt chytlo (ale už je to pěkně těžký a prsty mi nestíhají mačkat tak rychle).

Přikládám jeden odkaz na jeden song, který se mi tam hrozně líbil. Tak snad si ho užijete, jako já.

P.S.: Nevím zda je tohle poslední článek, protože já v pátek odjíždím do Chorvatska, tak pokud tohle někdo čte. Nebudu psát po dobu asi 12 dní. Já doufám, že všechen ten zbytečný stres tam ze mě opadne a budu zase na nějakou dobu v klidu a nebude mě vytáčet všechno. Tak se mějte krásně, skládejte básně a čau :)

 

Momentální stav jedný smolařky

11. července 2016 v 18:14 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Tak a je to tu.. už mě to přepadlo. Přepadla mě nálada se ze všeho vypsat.

Už mě nebaví ten život, kterej vedu doma a opravdu se těším, až z toho vypadnu pryč. Mám zase takovej vztek, že bych něco rozbila, ale musím to v sobě jenom dusit a držet hubu a krok. Moje sestra je hodně složitá osoba. Její povaha se dá přirovnat jako k rozzuřenýmu býkovi. Já jsem oproti ní úplně jiná. Taky mám vztek, ale já se ho snažím potlačovat a občas mi fakt zahejbe vnitřnostma, že bych nejradši udělala já nevím co. Je jí 27 a podle mě trpí něčím, co nevím jak nazvat. Nikdy nemá všeho dost! Obzvláště zvířat. Je posedlá touhou mít všeho milion. Milion psů (5 psů jen díky ní), milion papoušků..měli jsme milion domácích ježků, milion činčil, milion křečků, milion myší, milion všeho na co si člověk snad vzpomene. Bydlíme v bytě podotýkám. Nevím jaké to je spát ráno v tichosti. Už asi dva roky pravidelně spím ráno se špuntama v uších, protože ptáci jsou nasraný na chodbě hned u mého pokoje (sestra samozřejmě je nemůže mít v pokoji, protože by se nevyspinkala). Nemá přitele. Měla ho, ale podle ní není nikdo dobrej a každej je podle ní debil a tak. Štve mě, jak jsme úplně odlišné. Jakobychom ani nebyly sestry. Já jsem citlivá. Hodně citlivá. Snažím se, aby měla všechno na co si vzpomene.. Moje mamka je momentálně po operaci kolene, takže nemůže nic moc dělat a vše je na mě. Nemohla jsem jít na brigádu, nemůžu nic. Jsem tu jak ve vězení. To víte.. Psi jsou rozmachtaný a musí chodit každý tři - čtyři hodiny ven (ne jak u normálních lidí) + máme štěně a to potřebuje častěji. Takže můj den momentálně vypadá takhle: Ráno vstanu, venčim psy, uvařim, uklidim oběd, venčim psy, jdu se projít, venčim psy. Přijde mi, že nedělám nic jiného.

Moje ségra chodí do práce. Trpí celiakií (nesnese lepek). Takže doma musíme vařit téměř bez lepku, protože ona to nemůže. To ji nikdo nevyčítá, protože za to nemůže. Nicméně, má sestra je hrozně nevděčný člověk, hodně agresivní člověk. Podle mě by měla navštívit lékaře, protože tohle je opravdu hodně psychickej problém. Nejednou mě tak zmlátila, že jsem měla podlitiny jak v obličeji, tak po celém těle - a kvůli čemu? Nešel internet. A když nejde internet, tak automaticky letí za mnou CO JSEM S TIM PROVEDLA. Jako kdybych za to mohla. Tehdy - je to asi tři roky zpátky mě tak zmlátila, že jsem se do ní pustila i já a týden jsem nechodila do školy, protože jsem prostě se styděla za to, že mi provedla to co mi provedla. Pamatuji si jen to, jak mi přistála pěstí do obličeje, ale v tu chvíli mě to vůbec nebolelo. Nicméně..

To není to o čem jsem se rozhodla psát. Mohla bych pokračovat třeba tři hodiny, protože je toho opravdu hodně. Napíšu co se zase stalo dneska. Před chvílí jsem věšela prádlo a ona šla domů a hned z venku mě buzerovala, ať jí hlavně nepopadá prádlo dolů na zem. Žádný pozdrav, prostě nic. To neexistuje a když jsem ji už několikrát řekla, proč jako neumí pozdravit tak mi řekla proč by to jako dělala, když mě vidí každý den. No.. přišla domů a hned se ptala: V kolik si venčila psy..řekla jsem, že v půl 4. Začala se rozčilovat, že s nima musí jít a proč jsem s nima ještě nedošla. Neodpověděla jsem na to. Nemám sílu na to, jak je zaslepená svojí píchou a nevidí to, co dělají doma ostatní. Vidí jen to, co dělá ona sama. Pak to pokračovalo co je k jídlu. To co bylo v neděli - v lednici se to přece nezkazí. Následovala hromada výčitek, zda jsem nemohla něco uvařit, že celej den stejně dělám hovno.. atd. Když se ji člověk zeptá co chce tak řekne, že ji to je jedno. A pak stejně pindá, že to je špatně. Já už na to fakt nemám. Ještě se stihla pohádat i s mámou. Já už na to fakt nemám. Nebaví mě ty její nálady. Rasuje mi nervy, rasuje nervy všem okolo. Nehledě na to, že když přijede návštěva - hlavně její kamarádi či kamarádky, tak ze mě dokáže udělat totálního debila a shazuje mě nejvíc jak může. Asi si myslí, že to je frajerka. Ale frajerství není v tomhle. Každej postupem času od ní dá ruce pryč, protože je zlá. Nevím, jak se chová před svýma kámoškama, ale doma je to celkem teror. Je věčně nasraná.

Já už prostě nemůžu. Nemůžu tady v tomhle dál žít. Nevím, proč mě nemá ráda. Nemá mě rád ani můj brácha. O tom bych mohla vyprávět. S bráchou nemluvim od 5. května. Protože má podobnou povahu jako má sestra - pro ostatní cokoliv, pro rodinu velký hovno. Je to asi tim, že já mám jiného otce. Bože můj. Táta..to je další kapitola. Moje rodina fakt když to řeknu, stojí za hovno. Nemůžu se pořádně na nikoho spolehnout. :( nerada to říkám, ale je to tak. Sourozenci mě nesnáší. Nevim proč. Nikomu nic nedělám. Většinou se snažím se jim i vyhejbat, protože nestojím o žádný zasraný hádky. Trávím čas sama. Moje máma to má s náma hodně těžký. Je mi jí líto a moc ji lituju až tu zůstane sama. Až se odstěhuju. Já nevím co si ségra myslí. Je mi z toho všeho na nic. Často brečím, když vidím jak se mají sourozenci rádi.. jak se baví a radují se. Pořádají se rodinné oslavy. My - ne. Všichni nás znaj jen jako blázny co neví kdy přestat s pořizováním psů. Já už na to fakt nemám.

V pátek odjíždím na dovolenou. Hrozně se těším až odsud vypadnu a nebudu na to myslet. Jenže 10 dní uteče jako voda a já se zase vrátím do svého nudného dne. Máma se pak diví, že jsem vzteklá, když po mě něco chce. Není to kvůli tomu, že to nechci dělat. Je to kvůli tomu, že potlačuji všechen svůj vztek, smutek a všechno v sobě a pak bouchnu. Pak se rozbrečim a uteču, protože nevím jak se ovládat. Tohle všechno jsem si vždy zapisovala na papír. Nikdy nikdo neví, co se může stát a proto kdybych náhodou umřela ..nebo něco, tak aby věděli, jak jsem se cítila. Co jsem prožívala. Aby si uvědomili, jak se ke mě všichni chovali. NEJSEM OTROK!

Hluboko uvnitř

11. července 2016 v 14:26 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Na toto téma jsem se musela hodně zamýšlet..

Moc by mě zajímalo, co se kolikrát skrývá hluboko uvnitř ostatních lidí.

Každý z nás má něco hluboko uvnitř ač to jsou ty nejtajnější přání, nenávist, smutek a tak. Ačkoliv patřím mezi introverty a své pocity nedávám běžně moc najevo ale vzhledem k tomu, že tenhle blog nezná nikdo z mých nejbližších, rozhodla jsem se popsat, jaká přání mám hluboko uvnitř sebe ale nejsem pořádně schopná s tím začít něco dělat. Věřím, že některé moje sny nejsou nesplnitelné, jen bych nesměla být líná a začít se sebou zatraceně něco dělat.. ! Je mi 21 let a téměř nic jsem zatím nedokázala se sebou udělat (nemluvím ale jen pouze po vzhledové stránce).

Hluboko uvnitř chci:

1) aby mě dokázali lidé respektovat a mít opravdové přátelé, kterým na mě záleží,
2) procestovat svět,
3) být úspěšná,
4) být atraktivní,
5) mít své negativní stránky pod kontrolou,
6) mít alespoň na něco talent - hudební nástroj, zpěv, malování .. na cokoliv (jsem jeden velký antitalent na všechno),
7) přestat být výbušná,
8) být optimista a nebrat některé věci příliš vážně,
9) dodělat vejšku,
10) se učit z chyb ostatních,
11) být zdravá a fit (ne, že bych byla nemocná, ale myslím do budoucna),
12) mít motivaci ke cvičení,
13) dělat lidem radost (ne ale jen aby mě využívali),
14) být šťastná a přestat řešit malichernosti,
15) míň stresovat,
16) přestat být takové nemehlo,
17) mít dvě děti,
18) přestat mít alergii na slunce - nemožné, ale chci,
19) aby má rodina byla šťastná,
20) být konečně sama sebou.

20 bodů, které jsem zde napsala je jen výčet mých snů a přání..něco je nemožné, něco je jen o mé lenosti. Nepotřebuji žádné Iphony, drahé a značkové oblečení, pandoru, drahé dovolené (ikdyž s tim procestováním světa to trošku souvisí). Jsem celkem skromný člověk, ale některé věci jsou spíš po stránce psychické. Doufám, že se v tom někdo také trošku poznal. Mezi mnou a těmito některými cíli stojí taková překážka (například motivace ke cvičení), respektivně překážky, přes které se nemůžu dostat, ale věřím, že až se přes ně dostanu, bude to stát za to.

Nicméně hluboko univtř sebe nemám pouze přání a nastavené cíle.. Jsou tam spíš věci o kterých ještě nedokáži psát veřejně, ale věřím, že až mě přepadně nálada, vypíši se z toho a třeba mi někdo poradí, pomůže. Občas hodně čtu, jak jsou lidé na svýmch blozích osamoceni a já bych jim hrozně ráda pomohla. Většinou je to ale bez odezvy a mě to mrzí, neboť kolikrát zažívám či jsem zažívala úplně stejné problémy a měla jsem stejné pocity a přes některé jsem se dostala.

A jak to máte vy?
 


Pět filmů ..

10. července 2016 v 21:06 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Za posledních pár dní jsem měla možnost vidět 5 filmů. Nechci psát žádný rádoby recenze, jen to trošku shrnout.

První z nich se jmenoval The Boy.
Tenhle film mě zaujal už jen z důvodu, že herečku Lauren Cohan mám ráda. Líbí se mi jak hraje a proto jsem se rozhodla na to mrknout. Měl to být nějaký horor. Nepřišlo mi to moc jako hororový, nicméně musím říct, že mě to bavilo. Hlavně konec, který jsem opravdu nečekala (ikdyž pro mnohé filmové "guru" předvídatelný)..mě se to líbilo. Takový typ filmů mám ráda. Horory mi nevadí, ale spíš preferuju něco, kde není moc vražd a není to moc násilné.
Přikládám odkaz na

Druhý se jmenoval The Forest.
V podstatě je to o lesu Aokigahara (snad jsem to napsala správně) - les, který se nachází v Japonsku. Údajně tam chodí lidé páchat sebevraždy. Ten les znám a četla jsem o tom spoustu článků, takže jsem se vůbec nebránila se na to podívat. Nebylo to zas tak špatný. Opět horor bez brutálností. Konec se mi líbil.

Odkaz na

Třetí film se jmenoval Triple 9.
Vůbec nevím, kde se mi ten film vzal v počítači. Velký + měl asi tak v první třetině Norman Reedus (jakožto fanoušek The Walking Dead). Nicméně pak se mi zdálo, že se film celkem táhnul. Nebylo to zas tak špatný ale :) Dokoukala jsem ho do konce, protože mě opravdu zajímalo, jak to všechno dopadne. Jelikož tam hrají i černoši, kteří se mi všichni hrozně pletou (kromě Willa Smitha - ten tam ale nehraje), tak mi dalo celkem problém si pamatovat, který z nich je který. Každopádně 2x bych ten film opravdu vidět nemusela.

Odkaz na

Čtvrý film byl 10 Cloverfield Lane.
Naprosto zbožňuju misteriózní filmy, obzvlášť s podobným námětem, takže tenhle film byl pro mě opravdu třešnička na dortu a hltala jsem úplně všechno téměř do konce filmu. Posledních pár minut mě totálně zklamal, protože se tam objevily rádoby fantas magoria..takže jsem trošku zmatená, zda se jedná o tentýž film, který jsem sledovala celou dobu. Nicméně kdyby někdo znal podobný film, hoďte odkaz do komentářů, protože já tyhle typy filmů opravdu mám moc ráda. Navíc překročil na ČSFD 70 % a má zajímavý obrázek. :D

Odkaz na

Poslední film, který jsem zatím viděla byl Next three days.
Jelikož miluju i thrillery, tak to byl film pro mě a taky jsem si nepamatovala, že bych něco takového stahovala a asi jsem ho měla v počítači dlouho. Opravdu mě to bavilo, ikdyž by mohl být o něco kratší. 2 hodiny mi přišlo moc. Ale konec jsem fakt žrala a byla jsem napnutá, jak to všechno dopadne. Hodnocení na ČSFD 81 %.

Odkaz na

Jsem hrdá na to, že jsem Jihočech..aneb dvě místa, která miluji.

10. července 2016 v 18:18 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Víkend je téměř za námi. Jaký jste strávili víkend vy? Já jsem využila svého volného času a vyrazila jsem do Českého Krumlova a dnes do Dolní Vltavice (mé milované a krásné vesničky u Lipenské přehrady).


Včera bylo sluníčko pod mrakem a tak jsem se rozhodla jít fotit! Krumlovský zámek mě hrozně fascinuje a jsem hrozně ráda, že ho mám za kopcem. Co jsem odposlouchala od lidí, tak přijeli z velké dálky, aby ho viděli. Nehledě na mraky Japonců a dalších.. O Samotných Japoncích a jejich chování bych mohla napsat samotnej článek, protože jejich chování mě občas opravdu udivuje .. :)

Bohužel jsem se nedostala na nejlepší místa k focení, protože mě tam lidi zkrátka nepustili, ačkoliv jsem stála poctivě frontu. Vždycky mě někdo vytlačil a tak jsem to vzdala, protože jsem hrozný nervák co nesnáší davy! :D Nicméně hrozně jsem si to užila. Fascinovalo mě, jak lidi si to užívali a hrozně se z Krumlova těšili. I já jsem se z něj těšila a to jsem v něm opravdu často, ale prostě to město je tak kouzelné (alespoň historické centrum), že mě nikdy nepřestane udivovat. Byl to krásný 4 hodinový výlet!






Dnešní výlet byl, jak jsem již zmiňovala do Dolní Vltavice. Jelikož jsem zde vyrůstala a trávila jsem tu opravdu hodně času, tak k tomu místu mám vytvořený opravdu hluboký vztah a hrozně ráda se sem neustále vracím! :) Chtěla jsem se vykoupat, ale foukal špatnej vítr, tak všechna zelená voda byla u břehu. Těsně před odjezdem jsem se na stejné místo vrátila znovu a hnusná voda byla pryč ! :D k ******






Já vs zkouškový

8. července 2016 v 16:24 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Neskutečně moc jsem se těšila na to, až budu mít po zkouškovým. Hrozně při něm trpím, protože se dokážu učit od rána do večera, dokud to v tý hlavě prostě nemám. Jsem nervní, nejim a zbytečně se stresuju. Celej tenhle rok mě naštěstí nikdo nevyhodil od zkoušky. Vždycky když mě v prváku někdo vyhodil, špatně jsem to nesla, protože jsem se to opravdu učila a pak mě dotyčnej na něčem nachytal (většinou takoví ti, co si myslí, že jejich předmět je nejdůležitější na světě).

Domácí pudinkáče

7. července 2016 v 20:31 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Jelikož docela ráda peču, ačkoliv to sama moc nemusím .. (jsem spíš slaný než na sladký) ..tak jsem dneska zkusila pudinkáče a zadařilo se.. no, posuďte sami.



Je to v nás..

7. července 2016 v 14:51 | Eliška
Falešné úsměvy zná každý znáš .. nemám to ráda, ale podle mě jej každý z nás někdy hodil.

Ale i já sama jsem se hodněkrát už přistihla, že jsem nějaký takový hodila. Nejvíc asi v situacích, kdy za mnou někdo přijde ve škole, protože potřebuje poslat poznámky, přednášky, testy, protože jsou buď líný chodit, líný psát - prostě život na vysokej. Kdo chodí či chodil na VŠ, tak ví o čem mluvím. Za jiných okolností jsem naprosto neviditelná, kterou jen každý považuje za šprtku. A proč? Protože na to prostě nekašlu a na ty zkoušky se dokážu naučit.

Když se vrátím k těm úsměvům. Jelikož jsem člověk, který nedokáže říct NE, když se po něm něco chce, lidi toho hodně začnou využívat. Jsem introvert a nedávám na sobě nic moc znát. Když už ale vidím, jak ke mě někdo jde tak si říkám "Proboha, co to bude zase teď?" A nemýlím se. A už to jede ..."Nemáš bláblábláblá?" "Jo mám, ale musíš se mi připomenout, protože jsem hlava děravá". A teď to přijde..nahodím falešnej úsměv, protože to opravdu není situace, která by mě ze srdce těšila. Tohle říkám vždy.. ne proto, protože bych byla hlava děravá, ale protože je mi to ukradený a nedůležitý věci prostě vypustím z hlavy. To přeci není můj problém Usmívající se

Možná to teď zní, že lidi nemám ráda! Naopak, jen mi vadí, že si každý vzpomene jen když něco potřebuje. Jelikož vím, jak to mám já u sebe, nežádám nic takového od ostatních..ani v podstatě v jiných situacích a jsem prostě taková ta "udělej si sama" .. Je to nejlepší, nikdo tě nekritizuje, nedržkuje a máš svatej klid.

S těma falešnejma úsměvama se setkávám denně. Jelikož bydlím v celkem malém městě, tak potkávám neustále samý obličeje. Furt ten samej xicht, když to takhle řeknu. U těch dotyčnejch se dá úplně vycítit, že tě mají stejně tak plný zuby, jako ty jich, ale přesto se na tebe usmějou, pokud se tomu tak dá říct. Například u nás v baráku bydlí holka, která je stejně stará jako já. Fakt ji nemám ráda a ona nemá ráda mě. Když se potkáme, je mi blbý ji nepozdravit a neusmát se, ale v tejhle situaci to falešnejma úsměvama to jen překypuje.

Další situace, kdy dokážu poznat, že lidi hodí falešnej úsměv je ta, když dotyčná osoba dostane nevhodný dárek. U některých je to tak prokouknutelný, až to bolí. Já jsem se naučila brát dárky jako určitou přidanou hodnotu. Není povinnost to brát jako samozřejmost. A podle mě je každý dárek hezký už jen v tom, že druhá osoba se snažila něco vymyslet a i ta snaha se cení. Například já jsem dostala od svého táty propisku. Jako fakt..takovou tu, co se fasuje v práci XXX Lutz tatatata ...Nejprve mě napadlo "Jako fakt?" ale potom jsem si uvědomila, že neustále nemám čím psát a tak to prostě beru.

Znáte to taky?

Láska jménem Filofax

7. července 2016 v 14:00 | Eliška |  TAK JDE ČAS
Jelikož jsem na všeliaké diářky hrozně ujetá a jsou mojí velkou slabostí. Poprvé jsem ho před několika lety viděla ve filmu Jeden den v NY a říkala jsem si, že jednou taky budu mít takhle všechno uspořádaný. Na internetu jsem loni narazila na Filofax a byla to láska na první poled :D Potom jsem ho viděla úplně všude u každýho. Kolegyně v bance, kde jsem měla praxi ho měla a mě se táák líbil.

Trvalo mi asi dva měsíce, než jsem si ho koupila. Před Vánocema jsem byla v Praze v Luxoru a když jsem ho tam zahlídla, tak jsem si prostě musela udělat radost a koupit si ho pod stromeček. Od tý doby nepotřebuju nic jinýho. Hrozně mi vyhovuje, protože má výměnný listy a píšu do něj pořád a snad všechno. Přítel má do něj zákaz, protože se mi vždy smál a říkal, že jsem ujetá, tak na něj nesmí ani sáhnout :)

Rozhodla jsem se pro tenhle osobní diář v malinové barvě. Bylo tam hodně barev ale mě se nejvíce líbila tahle. Stál asi 1200 Kč, ale vůbec tý investice nelituju, protože to je opravdická láska :D


Má to spoustu stránek ale já primárně píšu zatím jen do kalendáře (jo je mi líto to popsat a to už to mám 8 měsíců).
Takhle nějak to vypadá
V tu dobu to byla moje největší událost, na kterou jsem se hrozně moc těšila jakožto velký fanoušek Simple Plan (9 let se Simple Plan - to jsem si opět nemohla nechat ujít, ale o koncertu bych mohla napsat jindy)


Takže pokud někdo zvažuje koupit si tenhle diářek, doporučuju !!! <3

Moje malá princezna

6. července 2016 v 21:35 | Eliška |  JŮLINKA

Hned na úvod jsem slíbila, že udělám článek o své králičí lady.




Něco málo ...

6. července 2016 v 20:15 | Eliška |  O MNĚ
Už dlouho přemýšlím, co bych měla napsat a vždy, když už něco napíšu, tak to zase smažu.

Narodila jsem se v roce 1994, tudíž si každý dokáže spočítat, kolik mi momentálně je. Žiji v krásném Jihočeském kraji, nedaleko Českého Krumlova. Studuji na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a momentálně mě čeká ten nejtěžší ročník.

Mezi mé koníčky patří fotografování (nejsem ale žádný profík, fotím jen pro radost a hlavně protože mě to baví). Dalším mým koníčkem jsou zvířata. Nejvíce králíci. Můj králík se jmenuje Julča - ale o ní později v jiném článku. Dále máme doma 5 psů. Vím, že to je neobvyklé, ale je to tak a nestydím se za to. Jsou to ta nejlepší zvířata na světě. Dále z celého srdce miluji procházky v přírodě a v neposlední řadě miluji hudbu, takže jde předpokládat, že mne nepotkáte jinak, než se sluchátkama v uších..nebo spíš na uších, neboť nosím velké přes celé uši :D

Mám ráda sport ale moc dlouho u ničeho nevydržím, protože mě to nebaví dělat samotnou.. Když je nálada chodím běhat. Zatím uběhnu asi tak tři kilometry, takže nic moc :D. Miluji plavání a ježdění na kolečkových bruslích - moc to sice neumím, ale stejně to miluji.

Jelikož patřím mezi introverty, nelze předpokládat, že budu středem pozorností. O to jsem nikdy nestála a nikdy zřejmě stát nebudu. Lze předpokládat, že mě najdete někde samotnou. Lidi si myslí, že jsem podivín. Většinou trávím čas sama nebo s přítelem se kterým jsem letos oslavila 4 rok.

Jsem spíše pesimista, který se snaží být optimistou, ale moc mi to nejde :) Neznamená to ale, že jsem neustále nešťastná a furt brečim někde v rohu. Jsem veselá, jen vidím věci vždy z té horší stránky..sklenici vidím z poloviny prázdnou, než z poloviny plnou.

Na tomto blogu chci psát o všem co mě napadne.. Nechci jej někam cíleně smiřovat a ani nepředpokládám, že by jej někdo sledoval. Jen zkouším dělat něco, co mě bude bavit.



Kam dál